Sobotní levárna v Terezíně

Bohužel k této akci není žádná fotodokumentace. Akce se zúčastnilo celkem kolem 35 lidí. Prostor byl celkem omezený, tedy v porovnání s akcí v kasárnách v Mariánských Lázních. Nutno podotknout, že jsme dorazili cca asi hodinu poté co ostatní již začali hrát. Spoluhráči resp. protihráči byli vesměs lidi z Litoměřic různého věku. Jistou nevýhodou v probíhajících hrách byla pro nás neznalost prostředí spojená z jakousi nám nepochopitelnou nesmrtelností některých proti hráčů. Zajímavé jsou zejména dvě hry, které popisuji v následujících řádcích.

V jedné z nich jsme soupeři brůtálním sprintem sebrali bednu (tzv. boj o vlajku) než se stihnul vzpamatovat a výkřiky protivníka "tady se snad hraje na body" nebo "tohle není fotbal" nás přesvědčily o tom, že jsme jej hodně překvapili. Pochopitelně jsme přidali i několik (pro nás) vtipných poznámek.

Poslední hra, která byla asi nejsilnějším zážitkem, byla založena na rozdělení lidí do tří skupin s nichž jedna se měla za úkol schovat a chránit bednu (šlo o symbolický předmět - papírovou krabici). Ostatní dvě skupiny měly za úkol bednu získat a navzájem si konkurovat. Jenže co jsme nevěděli je to, že skupina hlídající bednu a druhá konkurenční skupina se na nás domluvili, že budou koordinovaně postupovat proti nám. Tzn., že to bylo od počátku levý jak turecká šavle a s dobrým úmyslem jsme šli dobývat bednu. Zanedlouho jsme se však dostali pod palbu ze spojovací chodby. Nabídla se oprávněná doměnka, že jsme již narazili na nepřátelskou konkurenční bandu. A tak jsme vytvořili určitou obrannou formaci. Ve skutečnosti tento první útok byl pouze naše identifikace, protože najednou jsme slyšely nepřítele i z druhé strany jít po schodech. Ještě stále jsme si mysleli, že se ta jedna parta třeba rozdělila na dvě skupinky, jenže útok sílil a nám citelně začali docházet ná boje. Následkem této situace jsme se domluvili, že se stáhneme z té chodby do místností, které lemovaly celou jednu stranu chodby. Díky síle útoku našich protivníků jsme si nyní už mysleli, že jsou to dvě skupiny a smyslem tohoto tahu bylo, aby jsme uhli z chodby a oni začali střílet po sobě. Tiše jako myšky jsme se vypařili a je pravdou, že jsme i několik výstřelů i slyšeli. To nás naplnilo pocitem, že nám na to skočili. Ustoupili jsme ještě dále do místnosti, která měla pouze jedny dveře tak, abychom se mohli soustředit jen na útok z jedné strany. Pravdou ovšem bylo to, že po chvíli začala krutá ofenzíva ze strany protivníka. My jsme blokovali dveře, do kterých oni kopali. Občas jsme je nečekaně pustili a když se dveře rozlítly, nasypali co nejvíce ran za do prostoru otevřených dveří a hned je zase zavřeli. Bohužel jsme měli tak málo nábojů, že jsme si museli přerozdělovat obsah zásobníků. Klíčové dveře rovněž povolily při přetalčované, kterou musely snášet dost dlouho. Respektive, když jsem se je pokoušel dovřít kopancem, těsně potom co se nějak zasekly a zůstaly pootevřené, povolila spodní část dveří a to byl náš konec. Na druhou stranu jsme jich pár vzali sebou navzdory jejich zvláštní nesmrtelnosti.

V hospodě nás pak napadlo, že ty dvě skupinky se na nás museli domluvit a to už na začátku, protože pod palbou se těžko něco domlouvá a oni měli bojovat také proti sobě. Každopádně nás slušně ošulili, to se musí nechat. Ale prý nás pozvou i příště a co to pro nás znamená??? :-)